Praxe během studia bývá často první opravdovou zkušeností s oborem. Studenti třetího ročníku AMBIS, Vojta a Milan si vybrali IT oddělení společnosti M2C, kde si během několika měsíců vyzkoušeli různé části firemního fungování – od IT podpory přes revize techniky až po práci na vzdáleném dohledovém pracovišti Space. Co je na praxi nejvíc překvapilo, co jim dala a proč jeden z nich v M2C nakonec zůstal i pracovně?
Co vás přivedlo ke studiu na AMBIS a proč jste si jako místo praxe vybrali IT oddělení M2C?
VOJTA:
My jsme s Milanem studovali stejnou střední školu a měli jsme tam obecně hodně IT. Jsme dlouholetí kamarádi, takže jsme chtěli jít i na nějakou společnou vysokou školu. Zároveň jsme chtěli, aby to pořád mělo spojitost s IT, ale aby to bylo i trochu něco nového.
Na AMBISu jsme narazili na obor kybernetika a bezpečnostní management, který propojuje IT s bezpečností České republiky. To nám přišlo s Milanem hodně zajímavé a jako dobrá kombinace. Když jsme se dívali na další vysoké školy, tak právě tohle zaměření nás zaujalo asi nejvíc.
Další plus pro nás bylo, že tam nejsou přijímačky, jen pohovor. A taky se hodně pyšní tím, že je to vysoká škola bez matematiky, což nás taky zaujalo, protože ani jeden z nás nemáme matiku úplně v oblibě. To byly asi ty hlavní důvody, proč jsme se nakonec rozhodli právě pro AMBIS.
Navíc je ta škola podle mě na dobrém místě a vypadá hezky, což nás zaujalo už na Dni otevřených dveří.
A proč praxe v M2C? Ve škole jsme měli stánky různých institucí a firem, kde bylo možné praxe absolvovat. Většina z nich byla zaměřená na bezpečnost – Policie, vězeňská služba a podobně. Řekl bych, že asi z 90 % to byly právě tyhle instituce.
My s Milanem jsme ale spíš „ajťáci“, takže jsme chtěli něco víc spojeného s IT. Takových možností tam bylo jen pár a jednou z nich byl právě stánek M2C. Šli jsme se tam podívat a potkali jsme paní Kobrovou, která nám všechno vysvětlila. Po tom rozhovoru jsme měli oba jasno, že M2C je náš favorit.
MILAN:
U mě bylo těch důvodů pro AMBIS taky několik. Hlavní bylo právě to kybernetické zaměření, to mě zaujalo nejvíc. Když jsem si zjišťoval informace o dalších vysokých školách, tak mě jejich obory většinou moc nezaujaly. Kybernetika na AMBISu mi přišla nejzajímavější.
Co se týká M2C, tam to bylo vlastně docela jednoduché. Naše škola nás hodně tlačí do státní sféry – k policii, do armády, do vězeňství nebo na různé úřady a ministerstva, jak už zmiňoval Vojta.
Mě ale státní sféra úplně nelákala. A jakmile jsme se seznámili s paní Kobrovou a vysvětlila nám, jak M2C funguje, tak mě to zaujalo hned na první dobrou. Pak už jsme vlastně nic dalšího nehledali. Řekli jsme si s Vojtou, že tohle se nám líbí, tak to zkusíme – a pak uvidíme. A jsme rádi, že to tak dopadlo.
S jakými očekáváními jste do praxe nastupovali a co vás během ní nejvíce překvapilo?
VOJTA:
Já jsem šel do praxe s tím, že jsem o kybernetice vlastně nikdy moc nevěděl. Naše škola je hodně teoretická a právě u kybernetiky je to znát. Takže jsem měl radost z toho, že si konečně budu moct něco vyzkoušet v praxi.
Moje očekávání bylo hlavně to, že mi to otevře oči a že věci, které jsme probírali na přednáškách, budu moct nějak aplikovat v reálném prostředí.
Paní Kobrová nám říkala, že si vyzkoušíme víc různých částí firmy. To mě hodně lákalo – že nebudeme jen na jednom místě, ale že se podíváme třeba do IT, na Space a k dalším věcem. Připravovali jsme například prezentaci o kamerách z Číny a zjišťovali jsme, jaké riziko mohou představovat pro Evropu nebo pro naši firmu.
Nejvíc mě asi překvapilo, že jsme si mohli vyzkoušet opravdu hodně různých věcí. A taky to, že některé části byly vlastně jednodušší, než jsem čekal.
Například na Space jsme byli s Milanem poměrně krátce. Za týden nám ukázali všechny části toho pracoviště a já měl pocit, že jsem si to docela rychle osvojil. Ve výsledku jsem měl pocit, že bych tam po tom týdnu mohl nastoupit jako regulérní zaměstnanec bez nějakého dalšího dlouhého zaškolování. Takže v některých částech mě fakt překvapilo, jak rychle se do toho člověk dostane.
MILAN:
Moje očekávání byla vlastně nulová. Hodně lidí z mého okolí říkalo, že když byli na praxích, tak to nebyla moc praxe, spíš něco ve stylu „podrž tašku“. Takže jsem od toho upřímně nic moc nečekal.
O to víc mě pak překvapil přístup lidí v M2C. Byli k nám opravdu vstřícní a snažili se nám ukázat co nejvíc věcí. Hodně nám v tom pomáhal náš vedoucí Jodok, který se nás snažil seznámit s co nejvíce částmi firmy a nasměrovat nás na různé kolegy.
Díky tomu jsme si mohli vyzkoušet spoustu různých věcí, které firma dělá. Někdy jsme na něčem pracovali přímo, jindy jsme se potkali s lidmi, kteří nám vysvětlili, jak jejich práce funguje. Na mě to zanechalo opravdu velký dojem a jsem rád, že jsem nebyl lidově řečeno jen „podrž taška“, ale že jsme opravdu zjistili, jak firma funguje, a načerpali spoustu informací.
My jsme měli na praxích odpracovat asi 500 hodin a představa, že bych celou dobu dělal jednu a tu samou věc, by mě moc nebavila. Tady jsme ale měli možnost vyzkoušet si hodně různých oblastí.
Na jakých konkrétních úkolech jsi během praxe pracoval? Co pro tebe bylo největší výzvou?
MILAN:
Začínali jsme na IT oddělení, kde jsme se nejdřív seznamovali s kolegy a dostali jsme nějakou práci k zaučení, abychom si osvojili základní návyky a zjistili, jak komunikace ve firmě funguje. Ze začátku to mělo být něco jednoduššího.
Postupně jsme se ale do práce dostali, takže nám po krátkém čase obrazně řečeno otevřeli dveře a řekli: tak to zkuste udělat úplně sami. Měli jsme za úkol projít seznam objektů, které M2C spravuje, všechny kontaktovat a zjistit, v jakém stavu tam aktuálně jsou počítače a systémy.
Pokud bylo potřeba, měli jsme řešit aktualizace, problémy nebo nahlásit, že je nutné zakročit a třeba požádat o nový počítač, protože ten původní už představuje bezpečnostní riziko.
Postup většinou vypadal tak, že jsme šli přes vedení objektu, tedy například přes bezpečnostního manažera, který nás nasměroval a řekl nám, s kým můžeme komunikovat. Přenechal nám kontakty a dal lidem vědět, že jim budeme volat. A takhle jsme se postupně dostávali až ke koncovým uživatelům.
To byl takový náš začátek. Nakonec jsme zpracovali seznam asi 300 objektů v České republice a na Slovensku.
VOJTA:
V Česku to bylo asi kolem 250 objektů, pak jsme volali i na Slovensko a pár objektů bylo i v Německu a Dánsku. V zahraničí už ale většinou měli počítače novější a aktualizované, takže ta revize tam nebyla tak nutná. Spíš jsme to zkontrolovali a šli dál.
Milan to popsal hezky. Dělali jsme revize objektů, obvolávali jsme postupně lidi a dostávali se ke konkrétním počítačům na daném objektu. Tam jsme odpracovali asi dvě stě hodin a pak jsme přešli na Space. Tam jsme byli nejkratší dobu. Já tam byl o něco déle, protože mi chybělo pár hodin. Byl jsem totiž na dovolené, takže Milan některé revize jednu dobu řešil sám.
Na Spacu nás ze začátku rozdělili. Nejprve jsme aktivně sledovali kamery v reálném čase. Dostal jsem třeba čtyři objekty a na každém z nich několik kamer, které jsem měl sledovat. Bylo mi přesně řečeno, na co si mám dát pozor a co mám v reálném čase kontrolovat, třeba jestli se tam nekrade.
Milan šel mezitím na offline, tedy na část, kde dostal od manažera konkrétní objekt a konkrétní časové rozmezí, ve kterém mohla proběhnout krádež. Dostal i popis osoby a jeho úkolem bylo záznam projít, toho člověka najít, udělat screenshoty, označit, co přesně ukradl, všechno popsat a zpracovat to pro manažera, který mu pak zadal další úkoly.
To byly takové dvě hlavní oblasti, kterým jsme se na Spacu věnovali. S Milanem jsme se pak střídali – chvíli jsme byli na online, pak oba na offline. Já jsem byl ještě i na části, kde jsem kontroloval čerpací stanice, kam jezdily trucky. Tam jsem měl sledovat konkrétního člověka, jestli používá správně ochranné pomůcky, protože pracovali s hodně natlakovaným studeným vzduchem, což jim při neopatrnosti mohlo ublížit. Měl jsem tedy kontrolovat, jestli to dělá správně, hlásit, kdy truck přijel, jakou měl SPZ a jestli všechno proběhlo v pořádku.
Několik dní jste strávili na pracovišti vzdáleného dohledu Space. Jaký to byl zážitek a co vás tam nejvíce zaujalo?
MILAN:
Mě nejvíc zaujal offline dohled, kde jsme zpětně dohledávali incidenty. Taky mě bavilo sledovat, jakým způsobem M2C spolupracuje s konkrétními zákazníky nebo i s policií, jak se nahlašují osoby, které kradly, jak se dělá obsáhlá zpráva, která se policii posílá, a co všechno tomu předchází.
VOJTA:
Souhlasím s Milanem, protože na online dohledu se někdy stalo, že se celý den nic mimořádného nestalo, a čas tam ubíhal pomaleji. Offline byl určitě zajímavější. Rychleji to tam utíkalo, nenudil jsem se a bavilo mě hledat konkrétní osobu, která vypadala podezřele, a pak zjistit, co se tam opravdu stalo. Takže offline byl za mě určitě nejzajímavější.
Co vám praxe ukázala o reálné podobě kyberbezpečnosti ve firmě? Lišilo se to od toho, co znáte ze školy?
MILAN:
Jak už jsme zmiňovali, ve škole jsme hodně zaměření na státní sféru, takže se na věci díváme hlavně z pohledu obcí, krajů, státu nebo Evropské unie. Když jsme přišli do M2C, tak ten přístup byl úplně jiný. S něčím takovým nás škola moc neseznamuje.
Z pohledu firmy musí M2C zabezpečit své uživatele, klienty, zařízení a celkově celé firemní prostředí. To pro mě byla v podstatě nová zkušenost. Ve škole se s tím moc nesetkáváme. Máme tam sice hodně lidí z oboru, takže často slyšíme zajímavé názory a zkušenosti, ale většina z nich je právě ze státní sféry. Takže tohle pro nás byla velká novinka.
VOJTA:
S tím souhlasím. Naše škola je opravdu hodně zaměřená tímto směrem. A já jsem reálně o kyberbezpečnosti ve firmě tolik nevěděl. Měl jsem nějakou představu, jak se to řeší a jak to asi vypadá, ale neuvědomoval jsem si, co všechno firma musí dělat, aby měla kybernetickou bezpečnost dobře nastavenou.
Takže se to hodně lišilo od toho, co známe ze školy, protože tam jsme se o tomhle fakt moc nebavili. Asi nejvíc, co jsme ze školy využili, byla analýza rizik. Tu jsme dělali po Spacu, když jsme šli za panem Blížilem. Ten nám dal různé materiály ke čtení a právě jsme tam dělali i analýzu rizik. Takže to byla asi ta věc, kterou jsme si ze školy odnesli a využili nejvíc.
Jak vás přijali kolegové v IT oddělení a jaká byla atmosféra v týmu?
VOJTA:
Bylo to super. Na začátku jsem nebyl moc komunikativní, protože jsem se hlavně soustředil na to, abych se všechno naučil a aby ta praxe pro mě měla smysl.
Hned první den si nás vzal pod křídla Jan-Jodok Dostál. Já jsem mu od začátku říkal Honza, ale on to nemá rád, takže jsme si rychle zvykli na Jodoka. Ze začátku jsem ho vnímal jako ajťáka, který prostě sedí za počítačem. Ale tím, jak si nás vzal pod sebe a trávili jsme s ním většinu času na pracovišti, postupně jsme se lépe poznali a skamarádili se.
Teď je to pro nás oba člověk, s kterým je legrace a který nám hodně pomohl. Po několika týdnech už jsem se tam cítil fakt dobře. Když jsem ráno vstával a šel do „práce“, tak už jsem věděl, co mám dělat, a věděl jsem, že tam bude Jodok, se kterým se zasměju a který mě případně podrží.
Dvakrát týdně, vždycky v úterý a ve čtvrtek, jsme se účastnili meetingů celého IT oddělení. A tam to na mě působilo opravdu jako jedna velká rodina. Všichni řešili aktuální problémy, rozjela se diskuze, probírala se různá témata a ptali se i nás, co si o tom myslíme nebo jak se nám tam líbí. V tu chvíli jsem si fakt připadal jako součást týmu. A musím říct, že mě tohle hodně mile překvapilo.
MILAN:
Oni se nás opravdu hodně ujali. Pan Blížil se nám snažil najít co nejvíc možností, které bychom si mohli vyzkoušet, a Jodok byl taková naše pravá ruka. Říkal nám, jak to tam funguje, za kým máme jít a co dělat, když něco potřebujeme.
Na meetingách v úterý a ve čtvrtek se řešily různé věci – problémy ve firmě, situace u zákazníků a podobně. A oni se nám to všechno snažili zpětně vysvětlit tak, abychom pochopili, kde ten problém začal a jakým způsobem se ho snažili vyřešit.
Takže v tomhle nám to hodně pomohlo. Nebyli jsme tam jen na koukání, ale opravdu jsme byli zapojeni do celého procesu.
Doporučili byste praxi v IT oddělení M2C dalším studentům? Proč?
MILAN:
Jak už jsem říkal, v M2C se nám snažili najít opravdu hodně věcí, které jsme si mohli vyzkoušet. A to je pro mě hlavní důvod, proč bych tuhle praxi nebo i práci v M2C doporučil dalším lidem. Těch možností, které firma nabízí, je opravdu hodně, takže si tady skoro každý může najít to svoje.
VOJTA:
Já bych to doporučil hlavně všem lidem, kteří na tu školu nastoupí s tím, že se chtějí víc zaměřit na kybernetiku.
Protože když tam někdo nastoupí s tímhle cílem a pak přijde výběr praxí, tak ho škola hodně tlačí do státní sféry. A to je podle mě škoda, protože je to dost nevyvážené. Kdybych byl znovu nový student a znovu si vybíral praxi, udělal bych to úplně stejně a šel bych zase do M2C. Takže bych to doporučil všem, kteří se chtějí zaměřit na kybernetickou bezpečnost a hledají praxi, kde si to můžou opravdu vyzkoušet.
Milane, po praxi v IT oddělení M2C jsi přijal i částečný pracovní úvazek. Co tě přesvědčilo zůstat?
Převážně to, jakým způsobem k nám kolegové v IT přistupovali, jak se nás snažili zapojovat a pomáhat nám. Když jsem pak dostal informaci, že je tu možnost vypomáhat v rámci kybernetické bezpečnosti, tak jsem si řekl, proč ne. Všichni na mě byli hodní, snažili se, abych se tam cítil dobře, a já jsem si řekl, že to zkusím.
Už během praxe jsem tady získal hromadu zkušeností a rád budu pokračovat dál. Věřím, že to bylo správné rozhodnutí.
Na čem aktuálně pracuješ a jaké nové zkušenosti teď v oblasti kyberbezpečnosti sbíráš?
Začalo to tím, že jsem se potřeboval pořádně seznámit se směrnicí NIS2 a zjistit, jakým způsobem dopadá na naši firmu a co všechno to bude obnášet.
Teď mám nový úkol – M2C nabízí produkt Welcomo a já pomáhám s jedním dotazníkem od zákazníka právě k Welcomu. Jsem ve spojení s několika lidmi z týmu a snažím se zjistit všechny důležité informace, abychom to mohli správně zpracovat dál.
Jaké je to skloubit studium na AMBIS a práci v IT? Co je pro tebe nejnáročnější a co ti naopak pomáhá?
Dá se to zvládnout. Horší je to s volným časem a s osobním životem. Když vás ta práce baví, tak si na ni čas uděláte, to není problém. Spíš je pak složitější myslet i na sebe.
Když máme školu někdy po večerech a někdy přes den, tak to vypadá třeba tak, že do dvou nebo do čtyř pracuji, pak jdu do školy a v devět večer končím. Není to úplně ideální, ale zvládnout se to dá. Člověk jen musí chtít.
Naštěstí je tam benevolence ze strany managementu. Tím, že chodím do školy, jsou ochotní trochu přimhouřit oči nad mojí docházkou a je to hodně o domluvě. To mi určitě pomáhá nejvíc.
Praxe v M2C tak pro Vojtu a Milana nebyla jen povinnou součástí studia, ale reálnou zkušeností, která jim pomohla lépe pochopit fungování IT i kyberbezpečnosti ve firmě. Zatímco Vojta pokračuje ve studiu s jasnější představou o svém směřování, Milan se rozhodl zůstat a své zkušenosti dál rozvíjí přímo v praxi.
